Lucka
(*6.12.1994 +25.12.2007???)
(původně podle barvy i vlastností dostala jméno Luciferka, Lucka, Lucina a po přečtení Řeka Zorby to byla Bubulína, Bucina a Buca)
Kluci dostali Lucku pod stromeček v roce 1994. Dostali vlastně jenom video, na kterém byla natočená štěňátka. Nijak zvlášť z toho nadšení nebyli. Z ostatních "hmatatelných" dárků měli zjevně větší radost. Pravdou je, že páníček si tak splnil dlouholetý sen a že přání se stalo skutečností. Dlouho se čekalo, až fenka od kamaráda Karla Vitáska bude mít štěňátka. Konečně se tak stalo a k velkému překvapení to byly čtyři fenky. Tak se nedalo nic dělat a přesto, že původní přání byl pejsek, tak jsme si nakonec vzali fenku. Jak se ukázalo později bylo to šťastné! Byla velmi přítulná a věrná a nehnula se od svých páníčků. Neustále nás musela "shánět dohromady" a "počítat". Nevzdálila se nikdy tak daleko, aniž by nás ztratila z očí. Opravdu to byl dokonalý slídič...
Kamarádka, která mě jednou s Luckou potkala na ulici byla asi nejspíš "psí sudičkou" a přisoudila jí: "Ta vás jednou sežere." A opravdu byla Lucka velmi žravá. Žrala úplně všechno, krom cibule a česneku. Milovala mrkev a při loupání kradla šlupky od brambor, což pejsci nesmějí, ale také jsme jí říkali "psí koza", protože tahala z odpadkového koše nebo z kompostu listy od zelí a kedluben. Na sadě kradla ředkvičky a v lese si trhala borůvky... Milovala vše, co se smažilo. Třeba bramboráčky a také vše, co bylo sladké, ale ani z jednoho nedostávala nikdy víc, než ochutnat, protože to také pejskům nedělá dobře. Granule měla za odměnu jako pamlsek a když dostala od některého z páníčků večeři, tak byla schopná před ostatními předstírat hlad a klidně si nechala nandat ještě jednu...
Měli jsme dvakrát štěňátka. Vždy kolem Vánoc. Poprvé v roce 1996 s Britem od Ivoše Mišáka. Byli to tři pejsci a fenka. Všichni modří bělouši po rodičích. Podruhé to byla tajná láska s Čertem od Wiesnerů z Plander. To bylo v roce 1998. Štěňátek se narodilo 8 některá celá černá po tatínkovi a vzácnější modří běloušové po mamince. Zůstalo jich jen pět a byli jsme rádi, že jsme je odchovali. Z tohoto vrhu máme ještě v Jihlavě na Slavíčkově ulici č.34 Cecilku, která už také měla štěňátka...
Při těchto štěňátkách zachraňoval Lucce život pan doktor Přemek Novák v noci po Štědrém dnu, protože byla natolik odvápněná, že jsme se báli, že se rána nedožije. Přemek také Lucku operoval se slinivkou a se zánětem dělohy, ale všechny tyto nemoci jsme velmi snadno a vždy velmi rychle překonali. Poslední dobou postupoval její šedý zákal až do stádia, že občas do něčeho vrazila, ale pořád svá prostředí, která znala zvládala velmi dobře. Horší to bylo na vycházce do lesa. Tam už se občas stávalo, že se někde zamotala a museli jsme ji hledat. Vlastně jsme ji stále více museli hlídat. problém také byl, že už také špatně slyšela a při zapískání nebo zavolání zbystřila a byla schopna běžet přesně na opačnou stranu, odkud se zavolání ozvalo. Takže volat na ni už bylo zbytečné. Přesto byla stále v docela dobré tělesné kondici, běhala do schodů a před pelíškem, nad kterým měla krabici s granulemi dělala své výskoky, otočky ve vzduchcu a piruety...
Po Štědrém dnu po příjezdu na chalupu se vypravila na pravidelnou obchůzku po zápražích v okolních chalupách a už ji nikdy nikdo neviděl... Byl krásný zimní den. Svítilo sluníčko a bylo to v prostředí, které měla nejraději. Snad to tak mělo být i když bysme s ní mohli ještě nějaký ten rok být. A rádi! Naštěstí jsme s ní prožili krásných třináct let...
Měli jsme ji moc rádi a neustále nám všude chybí. Takovou už mít nebudeme...