My jsme byli v Meziříčku vlastně v dobrovolném exilu. Dobrovolném proto, že jsme chtěli žít na vesnici ve zdravém prostředí pro děti a v souladu s přírodou. Ten způsob života nám vyhovoval. Že jsme tam žili vlastně ve vyhnanství, jsme se dozvěděli až po revoluci, kdy jsem se na krátkou dobu ocitl na jihlavské radnici po boku tehdejší starostky a tam jsem zjistil, že naše žádost o byt v Jihlavě byla už třináct let tehdejším režimem pečlivě odsouvána. Horší bylo, že jsme už byli nežádoucí v Meziříčku hlavně pro vedení JZD, kterému ta naše chalupa patřila. Získání bytu v Jihlavě bylo ještě v nedohlednu a dost složité a dramatické. Všechno to dobře dopadlo. A možná proto, že jsme byli tak trochu na okraji a mohli jsme mít pocit opuštění, tak jsme se snažili o sobě vždycky dávat vědět.
